Maurus Verzich
| Jeho opatská Milost Maurus Verzich, OSB | |
|---|---|
| opat emauzského kláštera prelát řádu sv. Lazara | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Arcidiecéze | pražská |
| Zasvěcený život | |
| Institut | .svg){kind=small} od r. 1932 Řád svatého Benedikta |
| Sliby | |
| doživotní | 15. srpna 1933 |
| Opatská benedikce | 28. července 1946 |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 18. září 1938 |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 17. prosince 1911 |
| Místo narození | Kostomlátky, Rakousko-Uhersko |
| Datum úmrtí | 27. srpna 1992 (ve věku 80 let) |
| Místo úmrtí | Florencie, Itálie |
| Národnost | česká |
| Povolání | spisovatel a katolický kněz |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Maurus Alois Verzich (17. prosince 1911 Kostomlátky – 27. srpna 1992 Florencie) byl v letech 1946–1969 opatem kláštera benediktinů v Praze na Slovanech (v Emauzích). Od roku 1948 pobýval v exilu v Itálii.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Kostomlátkách (fara Kostomlaty nad Labem).
Po ukončení studia na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (maturoval roku 1932) vstoupil do Emauzského kláštera v Praze (přijal řádové jméno Maurus), kde dne 15. srpna 1933 složil věčné sliby.
Spolu s P. Anastázem J. Opaskem, OSB – pozdějším arciopatem na Břevnově, s nímž se po celý zbytek života přátelil, studoval u Svatého Anselma v Římě na Aventinu (byl jedním z nejlepších žáků tomistického filozofa P. Josefa Gredta OSB). Dne 18. září 1938 byl papežským internunciem Msgre Saverio Ritterem vysvěcen na kněze.
V roce 1942, kdy došlo ke zrušení emauzského kláštera, přijal místo zámeckého kaplana na zámku Boskovice u hraběte Mensdorff-Pouilly.
Po poválečné obnově komunity v Emauzích byl dne 24. června 1946 zvolen jejím novým opatem (opatská benedikce, kterou vykonal dne 28. července 1946 papežský internuncius Saverio Ritter, se ale uskutečnila v břevnovském klášteře, neboť emauzský klášter se se stále nacházel v troskách). Podílel se na vzniku Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha, sdružující benediktinské kláštery v Čechách a na Moravě, jejíž se stal prvním předsedou (abdikoval v roce 1969).
Ještě před únorovým převratem v roce 1948 odešel do exilu do Itálie, neboť předpokládal, že mnichy neočekává v Československu nic dobrého. Do roku 1965 žil v bývalém opatství Sassovivo, odkud se přemístil do Norcie, kde v budovách bývalého kláštera kapucínů Santa Maria delle Grazie usadil malou komunitu původem českých benediktinů. Účastnil se všech zasedání 2. vatikánského koncilu.
V roce 1969 rezignoval na své funkce představeného v Norcii. Přesídlil do Kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě. Roku 1973 se stal prelátem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, a vykonával funkci řádového kaplana pro rytíře v exilu. Později odešel do Florencie k benediktinům-olivetánům, a zde v roce 1992 zemřel a byl pohřben.
Benediktinům z Norcie se začátkem 90. let 20. století podařilo obnovit komunitu v Emauzském klášteře v Praze. Jeho obnova však byla již dílem převorů-administrátorů P. Cyrila Stavěla OSB a zejména P. Vojtěcha Engelharta OSB, opat Maurus Verzich OSB se na ní přímo nepodílel.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- OPASEK, Anastáz Jan, OSB: Dvanáct zastavení
- ZÍTKO, Dalimil Jáchym, OSB: Stručné dějiny Emauzského opatství v Praze a soupis uměleckohistorické literatury v knihovně opatství
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]| Předchůdce: Arnošt Vykoukal |
|
opat benediktinského kláštera v Emauzích v Praze Maurus Verzich 1946–1969 |
|
Nástupce: Cyril Stavěl (převor-administrátor) |
